Posledních pět let jsem intenzivně cestovala a stále budu cestovat mezi Evropou a Severní Amerikou, jelikož máme rodinu i na druhém konci světa od momentu, kdy se mi narodila dcera. S dcerkou mluvíme doma česky a španělsky a učíme se anglicky.

Ne vždy jsem ale cítila takovou pohodu a sebevědomí, že se s každým domluvím, a že všemu rozumím. Poslouchala jsem své oblíbené písničky v angličtině  a říkala jsem si, jaké by to bylo kdybych jim rozuměla, budu vůbec někdy schopna komunikovat v cizím jazyce, budu rozumět španělsky, jak dlouho mi to bude trvat než se to naučím?

Dobře si pamatuji na dobu, kdy jsem se sama pustila do studia italského jazyka.  Bylo mi 13 let. Milovala jsem Itálii. Jezdili jsme do Itálie konkrétně do Kalábrie na takové pohádkové a magické místo každý rok, více než 15 let. Každy rok jsme se tam vraceli nejen moje rodina, ale také Italové a naši známí a rodina z Česka. Postupně tam vznikala krásná italská přátelství, která trvají dodnes. 

Zamilovala jsem se tam do všeho italského a italštině jsem se přes rok věnovala intenzivně, abych mohla v Itálii tento krásný jazyk procvičovat s rodilými mluvčími, povídat si s nimi, žít můj italský sen. Italštinu jsem se učila jako samouk doma z knížky pro samouky, takže jsem si z toho udělala pohodu a motivace byla jasná. Tam kde je láska a vášeň, tak není co řešit a jde to samo. 

O něco horší to bylo s angličtinou a španělštinou. Angličtinu mi na základní škole docela zhnusila naše učitelka angličtiny, opravdu jsem tehdy byla ráda, že jsem procházela s trojkou a to jsem na sebe byla ještě pyšná.  Problém tedy nebyl s jazykem jako takovým, ale s paní učitelkou.

O něco lepší to bylo na střední škole, kde jsme měli moc fajn paní profesorku, jejíž výuka mi pasovala a z trojek byly najednou jedničky. Ovšem k nezaplaceni jsou pobyty v cizích zemích. Chtěla jsem se podívat do světa, osamostatnit se, zahrát si na velkou a dospělou, a po maturitě jsem se rozhodla pro pobyt v Anglii  jako au-pair. Strávila jsem tam 4 měsíce a poté jsem vyměnila tuto zemi za Itálii, konkrétně, za italské Dolomity. 

Nejkrušnější chvíle jsem si prožila se španělštinou, kterou jsem si vybrala pro studium na vysoké škole. 

Protože jsem nezvládla přijímací zkoušky na vysoké škole z angličtiny, tak jsem si místo angličtiny vybrala španělštinu, kterou jsem ale neuměla vůbec.

A protože mám úžasné rodiče a chtěla jsem si i odpočinout od cestování, první rok na vysoké jsem si vybrala formou Celostního vzdělávání. To obnášelo to, že se první rok na vysoké škole zaplatil, nedělala jsem přijímací zkoušky, ale musela jsem všechny předměty mít uzavřené  během prvního roku, abych mohla pokračovat do druhého ročníku jako student.  

Vybrala jsem si španělštinu ke studiu italštiny, na kterou jsem se moc těšila, a ze které jsem mimochodem přijímací zkoušky zvládla bez problému. Nicméně to dopadlo tak, že abych první rok vůbec prošla, musela jsem se učit  více španělštinu než moji milovanou italštinu.

Po první hodině španělské literatury se španělskou profesorkou z Valencie, jsem se rozbrečela. Hlavou mi běžely myšlenky, že toto asi nedám, protože jim vůbec nerozumím.

Šla jsem studovat španělštinu pouze se základní slovní zásobou a zároveň jsem se styděla mezi ostatními spolužáky, že nic neumím a na vysoké škole jsem jen pro to, že jsem si to zaplatila. Navíc se mi španělština šíleně motala dohromady s italštinou, jelikož jde o hodně podobné jazyky. 

Španělštinu jsem upřímně nenáviděla. V hodinách španělské konverzace jsem si přála byt ideálně neviditelná. Nicméně jsem se rozhodla, že to zvládnu (moje silná motivace byla odjed následující rok do Itálie na Erasmus), a to bylo to nejdůležitější rozhodnutí.

Ale jak na to, že? Byl říjen, a já do června následujícího roku měla mít splněny všechny zápočty a zkoušky. Seděla jsem nad učebnicí španělštiny kterou jsme měli v předmětu Španělská gramatika a snažila jsem se trochu prokousat základy a gramatikou.

Úkoly jsem posílala na kontrolu moji kamarádce z Mexika, která mi vždy vše opravila i vysvětlila v angličtině a rychle poslala zpátky. Byla jsem za její pomoc velmi vděčná. 

Učila jsem se slovíčka a gramatiku z učebnice. Překládala jsem si slovíčka z učebnice na hodiny dopředu. Co ale nejvíce pomohlo a zároveň mě bavilo, bylo sledování latinskoamerických telenovel. Některé jsem znala v češtině, jsem taková romantická duše, proto byly příběhy pro mě známé.

Každý večer, když jsem měla klid a čas, nachystala jsem si dobré jídlo a dívala jsem se na jeden nebo dva díly peruánské telenovely na YouTube.

Líbil se mi děj z devatenáctého století, jejich kostýmy, herci a poslouchala jsem každé jejich slovo. Někdy jsem poslouchala pozorně a dělala si poznámky, jindy jsem tomu dala lehkost a nechala si příběh jako jazykovou kulisu. Některá slova se velmi často opakovala, tak jsem si je začala zapisovat a poté překládat. 

Zapisovala jsem si i slova a věty, které se mi líbily a ve španělštině pěkně zní. Jednou se mi stalo, že byl děj tak zajímavý a napínavý, že jsem šla spát až k ránu. Musím říct, že tato metoda mi pomohla ze všeho nejvíce, abych rozuměla rodilému mluvčímu. Po nějakých 170 dílech přísahám, že jsem jim rozuměla téměř všechno.

Po prvním semestru jsem zvládla zápočet ze španělské konverzace, které jsem se obávala nejvíce. Na konci roku jsem zvládla také zkoušku ze španělské konverzace a gramatiky před sestavou tří španělských profesoru z Andalusie, i když trochu s příslibem z mé strany, že budu absolvovat jazykový kurz ve Španělsku.

Neustále jsem pokračovala ve sledování telenovel a o rok později jsem navštívila Málagu na třítýdenním jazykovém kurzu.

Sledování telenovel na YouTube a poslouchání španělských písní mne naučilo rozumět bez problému. Další věc byla konverzace, kterou jsem zdokonalila v USA, kde jsem chodila tančit salsu a bachatu a všichni přátelé mluvili více španělsky než anglicky, protože tyto tance učili výhradně Mexičani.

V USA jsem si našla přítele z Mexika, se kterým jsem konverzaci vypilovala. V momentě, kdy jsem mu řekla, že mluvím také španělsky, už na mě anglicky nikdy nepromluvil.